Ještě před dvěma lety jsem si pohodlně vystačil i s docela obyčejným tlačítkovým telefonem. Nebo ‚cihlou‘, chcete-li. A konec konců, většinou bych se obešel i bez něj, protože jsem dával přednost nejprve osobnímu kontaktu s lidmi, s nimiž jsem chtěl nebo potřeboval mluvit, a později to u mě na celé čáře vyhrály e-maily. Ale potřeboval jsem ho kvůli práci, a tak jsem si ho zkrátka pořídil. A jeho vlastnictví mi bohatě stačilo.
Jenže přišla doba pokoronavirová a já jsem se musel přizpůsobit novým poměrům. Konečně se zase mohlo začít cestovat, v mém případě létat do ciziny, a prakticky až skoro do začátku loňské sezóny platilo, že musel mít cestovatel při sobě v mobilu staženou ‚Tečku‘. Pochopitelně žádný puntík, ale aplikaci potvrzující očkování proti koronaviru. A to se do starého mobilu prostě nahrát nedalo, ani kdybych chtěl sebevíc.
Takže jsem si tenkrát ten takzvaně chytrý telefon koupil také. Ne ze zájmu, ale jako nutnost. A volky nevolky jsem se s ním musel začít i seznamovat, abych ho pak na hranicích při kontrole mohl předložit.
A co jsem po dlouhém studiu chytrého telefonu zjistil?
Například to, že se z něj dá telefonovat. Pokud v něm máte SIM kartu a zaplacený kredit. Jen já jsem byl výjimkou – onu kartu jsem měl, i kredit jsem si zaplatil, ale přesto mi to dodnes ukazuje, že tam ta karta není. I když tam je.
Pak jsem zjistil s kolegovou pomocí, jak se připojit k Wi-Fi. Jenom se nám k ní nepodařilo připojit v práci. A dnes tak už běžně používám tuto síť na obou polokoulích, s výjimkou právě mého pracoviště.
Pochopit tu fungování internetu byla hračka. Ale strefovat se do těch malých písmenek na displeji jsem se dodnes nenaučil. Stejně jako nezvládám žádnou další funkci. Není mi k ničemu.
A tak mám chytrý telefon. Leží doma ve skříni. Protože dávám přednost starému mobilu a počítači. A chytrý telefon mi není k ničemu. Obzvlášť když se mi do něj dodnes nepodařilo ani stáhnout tu zatracenou Tečku.