Jsem v podstatě hodně tolerantní člověk. Bez problémů vycházím s našinci bez ohledu na to, jaké mají vzdělání a zaměstnání a kde žijí, pokud se tito chovají aspoň v tom nejzákladnějším podle mých představ a neškodí mi, a nemám problém ani s cizinci bez ohledu na to, ze které země pocházejí, jakou řečí mluví a jaké jsou třeba barvy pleti. Jistě, vždycky se najdou jednotlivci, se kterými nemusím být nebo kteří jsou mi i vysloveně odporní, ale to jsou vždy jen konkrétní případy. Nikdo se nezavděčí všem.
Ale je jedna skupina lidí, ke které láskou zrovna neoplývám. A to jsou politici. Stejně jako zřejmě většině lidí totiž tito dokážou i mně v mnoha případech pořádně hnout žlučí. A ať tito zastávají jakoukoliv politickou orientaci, vždycky se najde něco, co podle mě udělali špatně nebo co nedotáhli do takového konce, do jakého to dotáhnout měli.
Jistě, jsem rád, když mi třeba zvýší plat, jenže se mi současně otvírá kudla v kapse, když vidím, jak tito rozhazují státní peníze. Totiž vlastně peníze, které si na vrub státu půjčili. A které jednou budou lidé jako my a naše děti těžko splácet. Jistě, jsem hrdý na to, že se někteří z nich postavili ve válce za Ukrajinu, jenomže mě současně štve, jak se mezi nimi nakonec vždycky objeví někdo, kdo začne kličkovat a hledat způsoby, jak nastavenou linii obejít.
Jsou pro mě rozumní a přijatelní, když chtějí zajistit důstojné podmínky pro život svého lidu, ale když vidím, jak někdy zvyšují životní úroveň těch, kdo nemají sebemenší snahu si to zasloužit, rázem jsem pro nerovnost mezi lidmi.
Prostě se mi politici nikdy nezavděčí. Vždycky všechno aspoň trochu zkazí, nikdy nejsou jejich výsledky práce ideální. Ale pak jim musím leccos odpustit. Protože si uvědomím jedno. Že jsme si je zvolili. A máme tady to, co jsme si zvolili. A někteří naši voliči měli prostě jiné představy než já. A když jsou tu také doma, musím to akceptovat.